Za týden a den se běží závod na 11 km. Dozvěděl jsem se o něm díky Hyundai běhům pro SOS dětské vesničky.
Více méně jsem byl rozhodnutý, že se závodu zúčastním, ale dnes jsem o tom přemýšlel a došel jsem k názoru, že to asi nemá moc smysl.
Když bych se hecnul, myslím, že bych dal na tréninku čas pod 42 min/10 km. Jenže na mých vysněných 39:59 prostě nemám. A dokud se tomuhle času nepřiblížím v tréninku, tak ho zřejmě nepřekonám ani v závodě. Vím, že na tempo 4:00 min/km už musí mít člověk nějakou zkušenost. A proto jsem se dnes rozhodl pro trénink formou fartleku.
Oproti poslednímu intervalovému tréninku jsem protáhl vzdálenosti v tempu a ukrátil odpočinkové části.
Původní nastavení bylo 10 min. běh (zahřátí), 600 m v tempu 4 min/km, 600 m výklus (opakováno 6krát).
Dnešní trénink: 10 min. běh (zahřátí), 1000 m v tempu 4 min/km, 500 m výklus (opakováno 6krát).
Začátek ve fartleku nikdy nehrotím. Už mám vyzkoušeno, že když se začne bez rozklusání a hned se nasadí vysoké tempo, hodně rychle vytuhnu a s tempem je konec. Pak musím hodně zpomalit, “stabilizovat” se a až po delší době můžu zrychlovat, aniž by mi to bylo nepříjemné.
Proto jsem si dnešních 10 zahřívacích minut dával tempem lehce pod 5 min/km.
Následoval vibrační signál a já stáhl tempo pod požadované 4 min/km. První kilometr v tempu jsem ustál celkem dobře. Ale asi to chtělo intenzivnější zahřátí. V následujících vyklusávajících 500 m jsem cítil, že jsem dost ztuhlý.
Opět signál a musím nasadit tempo. Na nějakých 4:20 min/km. Vůbec se mi do toho nechce šlapat 🙂 Hodinky oznamují, že mám zrychlit. Tak trochu zaberu. Ale pořád málo. 4:05 min/km. Zrychlím ještě o vous a je to ok. Tedy pro hodinky. Já už trochu bojuji s dechem. Počítám si v hlavě rychle kadenci kroků “1, 2, 3, 4”. Snažím se jí držet. Orientačně to odhaduji na něco přes 190 kroků/min.
Následuje 500 m výklus. Konečně! Je to úžasná odměna. Bohužel mě čekají ještě 4 hnusné, kilometrové úseky v tempu. Hlavou se mi mihne myšlenka, že ten trénink přece nemusím odběhnout tak, jak jsem si to původně naplánoval (mozek je někdy hrozná mrcha:).
3. úsek na řadě…jsem v půlce a žiju…Zbývá 250 m do konce úseku a já zírám. Nelapám po dechu jako ryba na suchu a nohy taky pěkně šlapou. Jsem hodně překvapen. Na tohle vysoké tempo se mi běželo až moc dobře. Na to, že jsem před tímto úsekem myslel, že to zabalím, tak to oproti tomu pocitu byla naprostá pohoda. Zdá se, že tělo zvládne daleko víc, než si mozek myslí.
Následuje 500 m pomalý výklus.
4. série – bohužel se neopakuje to, co předchozí kilometr v tempu a zase se trápím. Ale hlavně, že jsem to vydržel po celý kilometr. Mám strašně sucho v puse. Ve 2 dcl flašce, kterou mám s sebou, zbývá tak 50 ml vody. A to mě čekají ještě 2 “tempíčka”.
Po uvolňujícím (hlavně pro mysl) 500 m výklusu zase nastává kilometr teroru. Nějak ho dávám. Opět 500 m výklus a poslední kilometr.
Nevím jak, ale zvládl jsem to. Jsem se svým výkonem spokojený. A to je to nejdůležitější. To, že jsem měl ve výklusových úsecích čas 6 – 7 min/km je mi jedno. A jsem rád, že jsem si odpočinkové úseky nastavil na vzdálenost a ne na čas. Mohl jsem se tak pořádně vydýchat a odpočinout, jak jsem potřeboval.
Až poběžím fartlek příště, asi kilometrové vzdálenosti v tempu navyšovat nebudu. Možná by mělo větší smysl zkracovat čas na regeneraci a úseky v tempu tak nějak víc spojovat. A jednou, až budu připraven, je zcela vypustit a dát si konečně desítku za svůj vytoužený čas 🙂
Ale kdo ví, kdy se to povede. No…mohl bych si dát cíl do konce roku 🙂