Zrovna před pár dny jsem si napsal poznámku, že až si dám několikadenní volno, tak se pokusím o osobní rekord na 10 km. Dosud je to nějakých 42 minut a pár vteřin. Nový rekord si představuji pod hranicí 40 minut.
Je to přes 3 roky, co jsem si říkal, že by bylo úžasné pokořit dosažitelný cíl 10 km pod 45 minut a že následný cíl by byl pod 40 min. A to že už pak bude do konce života stačit :)) Že rychleji pak už běhají jen profesionálové.
Když nepočítám chůzi po horách, tak je to 7 dní, co jsem běžel naposledy. V tomto období jsem byl na horách, kde jsem 3 dny v dešti chodil na tůry. Pak jsem měl 3 dny úplného volna.
Ani mi nepřišlo, že neběhám. Hodně jsem si odvykl. Větší volno na regeneraci už si nemohu ani představit.
Vstávám v 7:30 a těším se na dnešní trénink. Mám lehkou trému, jako bych se chystal na závody.
Snídám 2 nektarinky a trochu vody. Vím, že při vysokém tempu budu mít žízeň, tak si beru běžeckou vestu, resp. minimalistický, 3litrový batůžek od Salomonu, a do camel bagu čepuji 600 ml vody. Víc si jí brát nebudu, ať netahám zbytečnou zátěž.
Jedu autobusem na Dvorce. Je to 2 kilometry z kopce a kdybych si zaběhl rekord, nepřišlo by mi to úplně férové a navíc by se později na rovinkách hodně špatně překonával.
Z Dvorců běžím zahřívacím tempem do zastávky Přístaviště. Nechci začít trénink v maximální intenzitě bez rozklusání. Plíce to nemají rády 🙂
Co se v prvních vteřinách jeví jako skvělá kondice, když mám při pomalém výklusu tep 79/min. , se o chviličku projevuje jako nefunkčnost hrudního pásu. Těžko se mi tomu věří, protože jej mám sotva 2 měsíce. To mě teda hodně štve. A zrovna teď…
1. km za mnou a jsem na Přístavišti. Resetuji hodinky a vyrážím na svou desítku.
Rozeběhnu se tak nějak na maximum, kdy do toho šlapu co to jde, ale technika běhu odpovídá vytrvalostnímu běhu a ne sprintu.
Hodinky mi ukazují tempo okolo 3:50 min/km. Prima. Nohy se zdají být hodně v pohodě. Dech taky zatím O.K.
Po prvním kilometru ukazují hodinky čas 3:58. Nic extra na to, jak se cítím.
Druhý kilometr 4:01. Fajn.
Na 3. km pokukuji po hodinkách a tempo je často nad 4:00. To se mi moc nelíbí.
Když mám za sebou přes 3 kilometry, mozek mi říká, že tímhle tempem dalších 7 km fakt nehodlá běžet. Je to hodně deprimující pocit. Nohy kupodivu stíhají dobře, ale plíce už dávají najevo, že to tímhle tempem nebudou schopné do konce udýchat.
Po 4. km to chtě nechtě vzdávám. Na tohle ještě nemám a uznávám svou porážku. Jsem tak vyřízený, že bych nejraději zastavil. Ale po snížení tempa na 5:00 min/km se rychle vrací dech. Takže si alespoň vyklusávám…
Pomalé tempo udržuji ještě další 3 km a pak se hecnu a mám v plánu si dát dnešní desítku pod 45 minut.
Zrychluji tempo a nohy i plíce drží…1 kilometr. Když běžím mezi 4:00 a 4:30 min/km, tělo se rychle unavuje. Musím automaticky ubrat a šlapu do toho tak, abych to tak nějak zvládnul a nezničil se u toho.
1,5 km před koncem už vím, že nestihnu ani druhý stanovený limit. Tedy 45 minut. Stále se snažím běžet co to jde, ale v konečném zúčtování jsem za přepálený začátek potrestán časem 46 minut. Tak na rekord si holt budu muset ještě nějaký čas počkat…
Ponaučení
Je lepší běžet mírně pomalejším tempem, než je požadované výsledné, minimálně 1. polovinu trasy a pak zrychlit.
S vidinou konce má mozek daleko větší motivaci a sílu zabrat, než když se vyšťaví na prvních 5 km a dál nemá mentální sílu pokračovat.
Rozhodně ale první půlku nevyklusávat. Aby nevzniklo takové časové zpoždění, které není možné v reálu dohnat.