Vstávání

Už skoro tradičně jsem se vzbudil před zvoněním budíku. Ještě dříve než když předtím.

Předchozí večer se mi povedlo jít do postele o něco dřív. Takže to byl nejspíš ten důvod.

Ráno jsem se vypelešil už v 6 hodin (budík byl opět na 7:00. Protože v 9 hod. jsem musel vyjít).

Na snídani jsem si rozmixoval 3 banány s trochou vloček. Samozřejmě s vodou. Byly 3 hodiny před startem.

Počasí – Praha

Bylo pěkně. Ale až podezřele moc.

Už ráno bylo teplo a nebe bylo čisté. Vypadalo to spíš na letní den. Takže jsem si na závod přibalil triko s krátkým rukávem a kraťasy – letos poprvé.

Po cestě na závod jsem cítil plný žaludek. Měl jsem obavy, jestli jsem si neudělal zbytečně velkou snídani.

V Dobřichovicích jsem se vydal směrem ke startu závodu. Jednou už jsem tudy jel na kole, takže jsem věděl, kudy jít.

Dobřichovická 10

Přišel necelou hodinku před startem. Lidí tam moc nebylo, takže to bylo ideální.

Registraci jsem ještě neměl, takže jsem si ji co nejdřív zařídil, abych měl klid a mohl se začít připravovat na start.

Na převlečení zde byla “šatna”. Taková jakoby kamenitá mstnost. No prostě starý zámek…:)

Takže jsem natáhl kraťasy, triko, kompresky (ty jsem si vzal na 10 km běh výjimečně, protože jak denně běhám a neodpočívám, cítím, že mám trochu bolavá a unavená lýtka).

Dokonce jsem začal pociťovat velmi slabě hlad. Za což jsem byl moc rád. Prozože jsem měl vážně obavy, že poběžím s plným břichem. To by byl děs…

No a mohlo se jít pomalu na start 🙂

Proslovu se ujal pan starosta a vysvětloval, kudy se poběží. Já se svým orientačním (ne)smyslem postřehl jen to, že se cesta mírně liší, protože se někde poblíž uhnízdily labutě a pan labuťák na všechny kolem útočí :))

Potkal jsem tam Frutariána, od kterého jsem se o závodu dozvěděl. Ten mě seznámil s Vlastou Hlinkovou (Lifefood) a Víťou. Příjmení bohužel neznám, jen vím, že měl osobák na desítku asi 38 minut, jestli jsem se nepřeslechl 🙂 Takže borec 🙂

Start

Povídal jsem si s Frutariánem a ten stál u Víti, který se dral do počátku startovního pole. Takže když jsem uslyšel odpočet startu závodu, pomyslel jsem si sakra co já tu vepředu dělám? :)))

Co už. Bylo odstartováno. Nechtěl jsem překážet ostatním závodníkům, tak jsem začal šlapat už od začátku. (Ano, vím, je to začátečnická chyba). No ale aspoň jsem doufal, že když Víťa běží desítku (současně startoval i půlmaraton), budu ho mít v dohledové vzdálenosti a nezabloudím.
Jak mimo jiné řekl starosta, 3 – 5 % běžců vždy zabloudí. Byl jsem si jistý, že budu jedním z nich 🙂

Po půl kilometru jsem koukal na hodinky a běžel jsem tempem 3:48 min/km. Sakra sakra. To je až moc rychle, pomyslel jsem si.

Přebíhalo se přes most. Víťu už jsem ztratil z dohledu. Ale nevadí. Měl jsem kolem sebe hlouček jiných běžců.

Za mostem se odbočilo o 90° vlevo. Na vyšlapanou cestičku. Prakticky se muselo běžet za sebou. Mě to nevadilo. Rozhodně jsem neměl nejmenší důvod teď někoho předbíhat. Tempo stále kolem 4 min/km. Pro mě zbytečně strašně rychlé. Neměl jsem na takový čas natrénováno.

2 km od startu se cesta rozšířila. Hlouček se roztrhal. Já se snažil držet běžce na tempu 4:17 min/km. Stále moc rychle. Vůbec jsem nevěnoval pozornost frekvenci svého dechu a věděl jsem o tom. Ale říkal jsem si, že na závodě se nebudu tolik krotit a poběžím na doraz. Navíc se mi nechtělo vědomě zpomalovat, protože jak se znám, stejně bych nejspíš ani pomalejší tempo nedokázal udržet a postupně bych zpomaloval.

Musím říct, že mi hodně pomáhali běžci okolo. Že jsem se jich mohl držet, takže jsem si nemusel každou chvíli kontrolovat tempo na hodinkách. I když je teda fakt, že hlavně v úvodu závodu to tempo bylo vyšší než jsem chtěl.

Nicméně časem mi ta rychlejší skupinka utekla, ale z ní “odpadli” 1 – 2 běžci, kterých jsem se stále mohl držet.

Nejen, že mi pomáhali s tempem, ale co víc, měl jsem skoro jistotu, že se neztratím. Což byl před startem vlastně i takový menší cíl – neztratit se 😀 To by mě mrzelo.

Běh do kopce

Nevím teď přesně, ale asi po 4 km, kdy jsme běželi kolem Berounky, jsme vybíhali na železniční most. Tam jsem se zděsil. Protože jsem tam jel letos na kole a věděl jsem, jaké stoupání mě čeká.

Nenávidím jakékoliv kopce. Obzvlášť ty krutoprudké 🙂

Snažil jsem se natahovat krok a snížit frekvenci kroků. Taková svižná chůze s dlouhými kroky, dalo by se říct 🙂

Do kopce, který měl asi 40 m, mě předběhlo tak 5 závodníků. Když jsem se vyškrábal nahoru, byl jsem totálně ztuhlý a zadýchaný.

Po opravdu krátkém, cca 50metrovém seběhu všichni odbočovali vlevo – nahoru!

SAKRA! To nééé. Měl jsem fakt dost. A čekal mě další kopec. 200 metrů. Cítil jsem se hrozně.

Poklusával jsem a ke konci už jen šel. Čas šplhal i k 6 min/km. Bylo to peklo. Já tak nesnáším kopce!!!

Nebezpečné klesání

Za mostem se odbočovalo vlevo a následoval prudký, minimálně 100metrový sešup.

Pořádný sešup. Jestli si dobře vybavuji, bylo tam 16° klesání a maximální povolená rychlost 10 km/h.

Už jsem před sebou nikoho neviděl. Utekli mi.

Když kolem ZOO v Troje běhám, je tam 30m kopeček. Při sbíhání brzdím, abych se nezadýchával.

Ale teď jsem si říkal, když budu brzdit, naberu ještě větší ztrátu. Tak jsem se rozhodl to dolů pustit doslova na volnoběh. Prostě jsem nechal nohy, ať si jedou a pouze jsem se snažil držet balanc.

Byly tam retardéry, asi 4 cm vysoké. Ideální na to o ně zakopnout.

Rychlým pohledem na hodinky jsem zjišťoval aktuální rychlost. 2:39 min/km (= 25 km/h). Zakopnout o retardér, tak letím jak superman. Přišlo mi, že nad nohama každou chvíli ztratím kontrolu, ale díky Bohu jsem to ustál.

Na rovince pod kopcem jsem doběhl skupinku běžců.

Po pár minutách se mi podařilo srovnat si dech a sladit jej do tempa s krokem na poměr 3:2 (nádech, výdech). Což, jak jsem psal v nějakém z předešlých příspěvků, je tempo, ve kterém bych měl více méně pohodlně uběhnout několik více kilometrů.Vzpomněl jsem si na to a modlil se, aby to byla pravda. Ale upřímně – moc jsem tomu nechtěl věřit. Hlavně proto, že předchozích 5 km jsem často běžel na doraz a dýchal i pusou, v poměru 1:1. Což je naprosto přes limit. Spíš na hranici toho, abych se někde zhroutil do příkopy :))

Ale zpět k závodu – po tom hororu s převýšením jsem se tak nějak přiblížil kontrolovanému tempu a šinul si to k cíli, v závěsu za skupinkou 4 běžců.

Zezadu jsem slyšel, jak se někdo blíží. Přestože jsem neměl úplně mizerný čas, psychicky mi to bylo hrozně nepříjemné. Tohle jsem dělával na předchozích závodech já, že jsem předbíhal ostatní běžce :)) Fakt jsem se cítil hrozně a zase myslel na to, jaký jsem hlupák, že jsem ten začátek přepálil a nešetřil se.

Už se holt nedalo nic dělat. Vyšťavil jsem se, tak aspoň přežít v rozumném tempu ten závěr. Zbýval 2,7 km.

Zase se běželo podél Berounky. Tak jsem věděl, že už mě nepotká žádný kopec. Aspoň něco pozitivního…

Držel jsem se na chvostu skupinky běžců a na táhlé rovince jsem upíral svou pozornost na svůj dech. A počítal. 1, 2, 3; 1, 2; 1, 2, 3; 1, 2;…a dokola. Nádech, výdech. Nezpomaluj. Pokračuj…

Bylo nesnesitelné horko. Černé kompresky pálily do lýtek.

Díky Bohu za to, že mi Frutarian řekl, že neví, zda po cestě bude občerstvovačka. Proto jsem si vzal raději běžeckou vestu s camel bagem a v ní 0,5 l vody. Nemít to u sebe, byl by ze závodu neskutečný horor.

Díky zásobě vody jsem si ji li na ruce, abych se zchladil. Vlažil jsem si i obličej tak, že jsem vodu nasál do pusy, vypustil do dlaní a rozetřel po obličeji. Jo – zní to možná nechutně, ale mě to bylo fakt jedno.

Chtěl jsem si zchladit i břicho, ale když jsem se ho dotkl, bylo úplně ledové. Přesto mi bylo šílené horko.

Neznalost trasy je i psychická nevýhoda

Blížil jsem se k mostu, odkud jsem věděl, že už není cíl daleko. Podle hodinek zbýval asi kilometr.

Proběhl jsem pod mostem ke křižovatce, kde nás ale nasměrovali jinam, než odkud jsme vybíhali. Sakra! Už jsem doufal, že brzy budu v cíli. No co už…

Tak jsem si řekl oukej, prostě se napojíme na cestu po 30 metrech a vlevo. To si o moc nezaběhnu.

Jenže ne. Zase mě nasměrovali jinam. Směrem od nádvoří, kde byl cíl. SAKRA!

Po 300 metrech následovala odbočka o 90° vlevo. Po 100 metrech další. Pak vpravo a já už věděl, že zbývá kousek. Přede mnou byli 2 běžci. Přemýšlel jsem, jestli zabrat z posledních sil a předběhnout je. Ale řekl jsem si ne, raději poběžím na jistotu, ať v pořádku doklušu. Cíl jsem neviděl a nevěděl jsem, jestli bych zvýšené tempo dokázal udržet. Neriskoval jsem.

Nasávám doušek vody z camel bagu. Byl poslední. Voda došla. Naštěstí až v závěrečné fázi.

Najednou mě šipky zase nasměrovaly jinam! Místo abych běžel rovně do cíle, nutily mě zase odbočit. SAKRA SAKRA SAKRA! To už snad není možný!!!

Navíc se přede mnou zjevil násep, který se musel vyběhnout a seběhnout. To už si ze mě někdo snad dělá p***l, říkám si…

Rezignovaně sbíhám schody a modlím se, abych se na nich nerozplácnul.

Alespoň se v duchu chválím za rozhodnutí nepředbíhat kluky přede mnou. To bych do cíle vážně nedoběhl, ale doplazil se…

Teď už konečně vím, že se na 100 % blížím do cíle. I hodinky mi to potvrzují.

Jako všem ostatním, i mě tleskají a povzbuzují náhodní přihlížející. Zmůžu se jen na úsměv a pokývání hlavou.

Sladký cíl

Jsem v cíli. Hodinky ukazují vzdálenost 9.97 km.

Přece si nemohu dát do endomonda nedokončenou desítku, říkám si. A tak probíhám cílem a pokračuji dál v běhu. Všichni na mě koukají jak na dementa. Nedivím se. Ale desítku nakonec kompletuji a s časem 44:50 nejsem zklamán. Na to, že jsem si v tom stoupání prošel očistcem, jsem i spokojený.

Těch chybějících 30 m možná způsobilo to, že jak jsem byl skoro celou cestu vyčerpaný a snažil jsem se co nejvíc řezat zatáčky. Abych neběžel ani o krok víc, než musím.

Opatrně jsem si dřepnul a vydýchával. Když jsem se tak nějak stabilizoval :), posadil jsem se a zul si boty. Tráva mě přes chodidla příjemně chladila. Odpočíval jsem. Byl jsem TAK šťastný, že to mám za sebou.

Po 5minutovém odpočinku jsem nabral sílu na to, abych si došel pro občerstvení. Voda, banán, pomeranč a nějaká dobrá tyčinka.

Víťa už si válel šunky v cíli a já mu gratuloval ke skvělému 2. místu.

Po krátké svačince se chystám k odchodu. Potkávám Frutariána. Prohodíme pár slov a loučíme se.

(Nakonec mám oficiální čas 0:44:38 a 9. místo.)

Cestou z Dobřichovic jsem uviděl billboard na Sport Expo 2016, kerý se vždy koná v souvislosti s Pražským maratonem. A to je zrovna dnes, resp. zítra.

Hmm, sice jsem unavený, ale zvědavý. Pojedu se tam zrovna podívat…

Endommondo – záznam běhu