Menší krize

Na závod jsem si přinesl Pre-workout, který jsem v menším množství dostal na zkoušku. A také glutamin.

Od každého jsem si přichystal 1 dávku, abych se nezdržoval s odměřováním atd.

Pak jsem si přibalil pytlík datlí, magnesium a 2 gely.

Protože jsem přišel na start pozdě, ani jsem se nedozvěděl, že si mohu k jedné občerstvovací stanici vyskládat věci, které bych tak měl v průběhu závodu po ruce.

Na 37. km na mě začala dopadat malinká krize a já začal přemýšlet, jak to udělat, abych si mohl všechny tyhle “boostery” vzít a při tom nenabral velkou ztrátu.

Dopadlo to tak, že jsem si na občerstvovačce (cca 300m před stanem, kde jsem věci měl) vzal kelímek s vodou. Zaběhl jsem do stanu, dřepnul si k batohu (AU!), vysypal Pre-workout do kelímku (s 1dcl. Měl bych ale dávkovat se 3 dcl). Půlku jsem vypil, popadl datle, gely, dávku glutaminu a vystřelil na dráhu.

Vypadal jsem, jako bych běžel s nákupem a zapomněl tašku.

Na následné občerstvovačce jsem dolil kelímek s Pre-workoutem, abych to aspoň trochu naředil, vypil a pelášil dál.

U další zastávky jsem konečně mohl vyklopit nákup a s dobrým pocitem, že už budu mít vše potřebné po ruce, pokračoval v běhu.

Dostávám do ruky praporek. Jako každý, kdo průběhem následujícího kola dokončí maratonskou vzdálenost.

Podle hodinek mám maraton za sebou asi v čase 3:56. Na startu mi ale hlásí 4:02.

Doufal jsem, že to dám pod 4 hodiny. Ale řídím se podle svých hodinek. Ty nikdy nelžou 😀 Takže jsem spokojen.

Mega krize

Sotva jsem odběhl maraton a já odevzdal praporek, jako by si mozek řekl, že je v cíli a celý závod považuje za ukončený.

2 hodiny do konce. Sakra – co mám dělat??? Z ničeho nic jsem to chtěl ukončit. Ale to….to jsem přece nemohl! Jak bych před sebou vypadal?

Jak vyzrát na krizi při maratonu

Už před nějakou dobou jsem přemýšlel, že si vytáhnu sluchátka z ledvinky a pustím si nějakou motivační hudbu. Ale spíš mi to jen blesklo hlavou. Neměl jsem na to moc náladu.

Teď byla ideální chvíle. Stejně jsem chtěl zastavit a…nevím, co bych dělal dál. Takže jsem neměl co ztratit.

Jak jsem dřív psal o tom, že nemohu při běhu poslouchat hudbu, protože neslyším svůj dech – dnes jsem zjistil, že jsou chvíle, kdy má poslech hudby neuvěřitelnou moc.

Mé předchozí obavy plynuly z toho, že když neslyším svůj dech, nevím, zda neběžím moc rychle a nejsem zadýchaný. Dnes jsem věděl, že zadýchaný nebudu (běžel jsem v závěru tempem lehce pod 6 min/km). Brzdila mě mysl. A unavené nohy. A záda A trapézy…no prostě celé tělo.

Přešel jsem alespoň do chůze a začal z ledvinky štrachat zamotaná sluchátka.

Trvalo mi dobrou minutu, než z nich zmizely všechny uzlíky.

Pustil jsem náhodně první skladbu. Jednu z těch, které jsem si večer nahrál do mobilu.

Jako bych se napil živé vody.

Začal jsem věřit tomu, že závod dokončím.

Z ničeho nic se mi chtělo začít brečet. Ale rozdýchal jsem to.

Pokračoval jsem a už mi bylo jedno, že nedám těch 60 km, o které jsem se pokoušel. Holt jsem uznal, že musím ještě nasbírat nějaké zkušenosti, abych si mohl určovat nějaké cílové časy na vzdálenosti, které jsem ani nikdy neběžel (dosud maximum 50 km/6 hod a asi 3x maraton nad 4 hod.).

Pán u časomíry mě povzbuzuje, že už jen 2,5 hod. konce. Obracím oči v sloup a potácím se dál.

Čas od startu závodu 4 hodiny 50 minut

Mé aktuální tempo bylo přes 7 min/km a virtuální partner metr po metru stahoval můj náskok. Resp. už mě předběhl (limit 5:50km/min). Ale hlavně, že jsem se stále sunul kupředu…

Z ničeho nic jsem v podpaží ucítil ostrou bolest.

Neustálým třením se kůže ošoupala a dostal se do ní pot. Měl jsem nátělník z tvrdšího materiálu. Fungoval jako struhadlo.

Naštěstí byly k dispozici houbičky, takže jsem se umyl vodou a pomohlo to. Ufff.

Probíhal jsem okolo startu, kde se zároveň měřil čas. Míjela mě běžkyně. Tereza (později jsem se dozvěděl, že Gecová – ultramaratonkyně).

Rozhodl jsem se za ni zaháknout a držet se jí zuby nehty. Přesně podle toho, co jsem poslouchal před spaním o psu a lvu.

Když hodíte psovi kost, hned se za ní rozeběhne. Hodíte ji znovu a opět se za ní vrhne. Když ji hodíte lvovi, jen se na ni podívá a upře znovu pozornost k vám. Přece jen – vy jste celá hromada kostí 🙂 Abych nezdržoval – lev se prostě dokáže soustředit a jeho pozornost jen tak nic nenaruší. Raději si to sami poslechněte přímo v aplikaci Stop Breathe & Think: Meditate
🙂

Držel jsem se za Terezou a nechtěl jsem si ji nechat utéct. První kolo, druhé, třetí…stále v těsném závěsu za ní.

Můj virtuální partner mě předběhl o 5 minut. Tereza do toho šlapala rovnoměrně v tempu 5:50 – 6 min/km. Kdybych se jí dokázal udržet do konce a ona nezvolnila, teoreticky bych to mohl zvládnout. Začala mi svítat naděje…

5 minut do konce

Držel jsem se za Terezou celou hodinu. Vedla mě za mým vysněným cílem.

Podle hodinek bych musel zpomalit asi na tempo 7 min/km, abych si nesplnil svůj malý sen. Už jsem věřil, že to dám.

V tu chvíli i ve sluchátkách začala hrát tahle skladba. Neuvěřitelně mě nabila a já měl chuť to pořádně rozbalit.

Terezu jsem “předběhl” (až na to, že měla náskok asi 65 km. Běžela 12hodinovku). Pak další 3 závodníky.

Viděl jsem, že mám tempo 4:20 min/km. Raději jsem se umírnil a i když zbývaly jen 3 minuty, nechtěl jsem nechat nic náhodě.

Podle hodinek jsem měl už 60 km za sebou a bylo by hloupé se vyždímat a poslední vteřiny se trápit.

Hlasité troubení oznamuje konec závodu a já do země zapichuji vlajku, kterou jsem dostal. Aby mi mohli odměřit finální vzdálenost. Čekám na měřiče.

Ohlížím se a pár metrů za mnou je Tereza. Tak jí moc děkuju za to, že mi dělala vodiče. Bez ní bych 60 km určitě nedal.

(poznámka: oficiální vzdálenost v limitu 6:00:00, kterou jsem urazil, byla 60,177 km. Od osobního (ne)úspěchu mě tak dělilo pouhých 177 metrů. I když to celé trvalo tak dlouho, záleželo doslova na každé vteřině. 70 vteřin stačilo, aby mi to nevyšlo. To je snad jedna zastávka na TOI TOI. Naštěstí jsme nemusel…)

Po závodu

Hodinku před koncem mi přišla dělat podporu i přítelkyně. Potkávám ji u stanu, kde mám schovaný batoh a zároveň slouží jako převlékárna.

Stan je plný. Opírám se o strom a pomalu se po něm sesouvám dolů, abych se posadil. Strašně mě bolí nohy.

Nevím proč, ale zase se mi chce brečet. Prostě jen tak. Je to fakt zvláštní…

Jdu si do stanu pro batoh.

Nakonec se převlékám venku. Je mi to jedno.

Začíná mi být hrozná zima. Prý mám fialové rty. Přítelkyně mi s oblékáním asistuje. Bez ní bych se asi nepřevlékl.

Když jsem v suchém a mám na sobě několik vrstev oblečení, už je mi zase příjemně.

Preventivně si dávám ibalgin.

Jdu si vyzvednout peněženku a na talíř si nechávám nabrat těstoviny s fazolemi a zeleninou.

Po prvním soustu raději končím. Mám pocit, že bych to v sobě neudržel. Tím nechci říct, že by jídlo bylo špatné. Naopak, bylo skvělé! Jen na to asi ještě nemám připravený žaludek. Snídal jsem jen banány s vločkami a v průběhu závodu měl 4 datle, banán a pár kousků melounu. Tak byl možná stažený…

Poděkování pořadatelům

Platil jsem startovné 400 Kč. Za to jsem dostal prvotřídní servis ve formě neomezeného občerstvení v průběhu závodu, jídlo po závodu, neupadající podporu pořadatelů – úsměv, potlesk a fandění. Živou hudbu…prostě neuvěřitelný zážitek.

A ještě krásné triko, na které jsem opravdu hrdý. Lepší to být nemohlo…

Endomondo – záznam běhu

Pokračovat na:

36. den – ultramaraton Stromovka – 1. část
36. den – ultramaraton Stromovka – 2. část

Úprava 9.6.2016

Dnes mi ještě pořadatelé zaslali medaili s diplomem. Nakonec jsem ve své kategorii skončil 7. = tzn. něco jako v “běžných závodech” 3. místo 🙂

Vůbec jsem nečekal, že se umístím, takže jsem šel hned po závodu domů. A i kdybych věděl, že jsem tak dobře dopadl, asi bych tam stejně nevydržel, jak jsem byl vyřízený 🙂

Takže mám znovu obrovskou radost. Prostě k dnešnímu dni nejlepší běh a závod, který jsem zažil. Na ten snad nikdy nezapomenu…

Výsledky 6 h & 12 h Self-Transcendence Race Prague 2016, Praha – Stromovka